Moje přetržená achilovka
Když si bratr před lety přetrhl již druhou achillovu šlachu, doufal jsem, že mně se to nikdy nestane. Jde totiž o závažné zranění vyžadující léčbu až jeden rok, než se může člověk vrátit naplno ke sportu. Ať se jedná o důvod ruptury z únavy, nebo pouze o špatnou náhodu při roztlačování auta či při sportu, výsledek je stejný, dva měsíce bez pohybu a můžete říci sbohem lýtkovým svalům.
Než jsem začal intenzivně běhat, jezdil jsem asi 15 let závodně na kole, které je k achilovce mírumilovné. Přechod na intenzivní běhání, kdy jsem si dával cíle 1000 km ročně, pak ale achilovka zřejmě nevydržela. Jestli to byl ten důvod, nikdo nezjistí. Teď si při sledování sportu nebo i popoběhnutí herce ve filmu všímám pohybu nohou daleko více a říkám si: Rozcvičili se před tou filmovou scénou vůbec?
Své důvody vidím v zanedbávání strečinku, přetížení a nereagování na signály, které mi achilovka vysílala již rok před úrazem. Tehdy jsem vysadil běh na 2 měsíce nuceně, nemohl jsem pár dní normálně chodit, ale doktora jsem nenavštívil. Poté jsem sportoval dále bez úhony, až jednoho dne při drobném faulu na fotbale to achilovka nevydržela.
Březen
Následoval ihned převoz do nemocnice a za pár hodin operace, která proběhla rychle a bez problému (díky ÚVN). Litry čaje, bažant po ruce, snídaně rohlík s máslem a druhý den jsem odcházel s nechodící sádrou domů. Na dotaz, jestli mohu po pár týdnech dostat ortézu, jsem dostal zamítavou odpověď, protože prý zapříčiňují reruptury, což může znamenat invalidní důchod. Následně jsem se nechal převézt na Šumavu k rodičům a začal stříhat metr. V těchto dnech je člověk rád za každou pomocnou ruku, aby si nemusel strkat berlí kafe a jídlo po zemi.
Vězeňský aspekt
První dny a noci trvaly věky a při každém záškubu jsem měl pocit, že jsem si to přetrhl znovu, ale po uplynutí prvních týdnů se čas stal naprosto relativním pojmem. Tehdy jsem si uvědomil, jakými jsme vládci svého času a jak se dá prožít život v mžiku nebo ho prožít hodnotně. Nazval bych to takovým vězeňským vnímáním času. Ono do jisté míry by se to za pohybové a hygienické vězení jistým způsobem označit dalo.
Po většinu času jsem nohu musel elevovat, ale abych úplně nepřibral na váze, snažil jsem se v rámci možností hýbat a cvičit alespoň horní polovinu těla, což šlo venku na šumavském vzduchu dobře, a pokud možno nepřejídat se. S alkoholem to bylo jednoduché, díky injekcím na ředění krve se stal ve dvouměsíčním detoxu mým největším přítelem Birell.
Květen
Po dvou měsících jsem měl sundanou sádru a začínal se učit chodit a postupně natahovat achilovku. První týden s berlemi a pak už jsem je odložil. Možná tam započala má následná drobná komplikace. Z opojení, že mohu znovu chodit a vyrazit mezi lidi, jsem si zapříčinil v obrietě kontuzi (zhmoždění), někdo mi šlápl zřejmě na patu a pocit byl takový, že jsem si způsobil rerupturu. A tak po 14 dnech, kdy jsem si užíval volnosti pohybu, jsem navštívil nemocniční ambulanci znovu. Po vystřízlivění následovalo vyšetření na sonu, které naštěstí žádné problémy nezjistilo, a lékař konstatoval zhmoždění. Nicméně výsledkem mého bujarého večera byla opět dlaha v plantární flexi po dobu dalších nekonečných 14 dní.
Červen
V mezidobí byla započata rehabilitace, magnety, laser a fyzioterapeut, který shledal mou achilovku líbivou a že prý bude rekonvalescence na kratší dobu. Při mém dotazu, zdali to potrvá tedy týden, jsem dostal odpověď půl roku, normálně prý asi tři čtvrtě. Kratší dobu rehabilitace přisuzuje aktivnímu způsobu života, sportovci se prý hojí lépe.
V rámci rehabilitace a pohybu zkouším i kompresní podkolenky a pocitově se v nich cítím daleko pevnější, jistější i achilovka mi přijde hybnější a nepociťuji při pohybu takový odpor. V neposlední řadě by díky podpoře krevního oběhu měly tyto podkolenky potlačovat otoky, které se při zátěži (chůzi) tvoří. Nicméně při pohybu venku nosím ještě ochrannou bandáž se silikonovou výztuhou a podpatěnky.
Co mi úraz dal
Těžko na jakémkoli úrazu hledat něco pozitivního, ale když si vezmu konkrétně moji situaci, tak mně připomenul vážit si svobody pohybu, potřebu strečinku před i po aktivitě, v neposlední řadě upozornil na nutnost úrazového pojištění a nakonec přinutil zamyslet se nad vnímáním času. Protože to, co prodlužuje nebo zkracuje život, je stereotyp. Stereotyp může být v poúrazovém období dobrá věc, ale ne v normálním životě.
A na závěr... Nepodceňujte správnou rehabilitaci (i tu morální), navštivte doktora při pocitu poranění, a když jste zdraví, hýbejte se, co můžete.
Autor: Martin Roubal